ondoubek píše:vůbec neumím práci v terminalu, a nechápu ten jejich zavaděč grub a filesystem
Terminál je to nejjednodušší co existuje. Například napíšeš ls a vypíšou se ti názva adresářů a souborů v adresáře kde zrovna jsi, podobně jako ve Windows příkazem dir. Když napíšeš ls -l, bude výpis v "dlouhém" formátu, takže ke každému názvu dostaneš veškeré údaje, jako přístupová práva, velikost a datum poslední změny... Když napíšeš cd, přesuneš se do svého domovského adresáře, a když cd /, skočíš přímo do kořenu souborovéh stromu, viz níže. Příkaz cd je i ve Windows, funguje hodně podobně, ale tam toho umí méně.
S terminálem ale vůbec umět nemusíš, běžný uživatel v Linuxu může všechno naklikat.
Grub ti dá na vybranou který operační systém chceš spustit, můžeš jich mít v počítači třeba padesát. Nastavení je trochu komplikované, ale pokud budeš mít v počítai jenom jeden systém, Linux, tak ani nebudeš vědět že tam nějaký Grub je. Prostě ti nabootuje. Windows mají také zavaděč, a to je takový paskvil že zase já nechápu, že ten systém vůbec dokáže spustit.
No a když jsi smazal to Ubuntu z disku, tak jsi s ním samozřejmě smazal i adresář ve kterém je Grub, proto počítač nemohl naběhnout.
Filesystem je úplně jednoduchý. Je to přesně opačně než ve Windows, neexistují tu žádné disky C, D... (to je dost hloupý pozůstatek z primitivního CP/M pro osmibitové počítače z poloviny sedmdesátých let!), je tu jenom jeden adresářový strom, do kterého se jako podadresáře připojují veškerá paměťová media. Najdeš je v adresáři media.
ondoubek píše:když mi při instalaci nabídlo Ubuntu pokročilé rozdělení disků, vůbec jsem nevěděl co s tím.
Jo, to já napoprvé také ne. Až časem jsem přišel na to že v tom nic složitého není. Vlastně potřebuješ jenom dva oddíly - swap a root. Ten swap je odkládací, Windows na to má speciální soubor na disku. A root (značený /) je kořen adresářového stromu, který jsem zmínil výš. V něm je pak všechno ostatní, asi jako bys měl v počítači jenom disk C.
Ještě lepší je použít ještě třetí oddíl - home, ve kterém jsou adresáře jednotlivých uživatelů. To se už i Windows konečně také naučil, padesát let starou věc z Multicsu. Ve tvém případě tam bude jediný adresář, ten tvůj. A v něm veškerá tvoje data a tvoje nastavení programů. Navíc to dává možnost mít domovský adresář šifrovaný, aby se nikdo nemohl dostat ke tvým datům. Ale i když šifrovaný nebude, tak při zformátování systémového oddílu a nainstalování jiného Linuxu budeš mít svoje data stále netknutá. Asi jako by byla na disku D.
Pokud bys byl paranoidní, tak by přicházel v úvahu ještě malý čtvrtý oddíl - boot, v něm nešifrovaný Grub, a root i home zašifrované nezávisle. I ve Windows už se tahle finta z temného Unixového středověku začala objevovat, stomegový oddíl pro bootování systému.
Pokud chceš mít oddíl na který budeš přistupovat z Linuxu i z Windows, musíš mu nastavit filesystém jaký ten redmondský bloatware umí. Monopol totiž ze zásady odmítá používat všechno co ostatním nevnutil sám, takže pracuje jenom s těmi svými. A to ještě ne se všemi. Naopak Linux bez problémů používá souborové systémy několika desítek dalších operačních systémů.
